Výtvarníci a architekti IV. | Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce

Umělecký odkaz architektů a výtvarníků dob minulých, jejichž život a tvorba jsou spjaty s Jindřichovým Hradcem, se dnes těší velkému zájmu kulturní veřejnosti i uznání odborníků. Již od vrcholného středověku vznikala ve městě architektonická a výtvarná díla trvalé hodnoty. Rozsáhlé komplexy jindřichohradeckého hradu, přestavěného v renesanční době na skvostné zámecké sídlo pánů z Hradce, či areálu kostela sv. Jana Křtitele a kláštera s jejich vzácnou výzdobou vzbuzují dodnes velký obdiv návštěvníků. Jindřichohradecká vrchnost a později i bohatí měšťané podporovali také výtvarné umění, jež se stalo součástí jejich reprezentace. Poslední dvě staletí pak přinesla do pokladnice kulturního dědictví regionu řadu hodnotných děl inspirovaných bohatou historií města a jeho architektonickými památkami, které sem přilákaly řadu výtvarných umělců.

František Prchlík | 27. 1. 1909 – 7. 9. 1965 | MALÍŘ

Narodil se v Jindřichově Hradci, kde absolvoval reálné gymnázium, v letech 1928-1931 studoval v Praze na akademii u profesora Vratislava Nechleby. Od roku 1933 pracoval jako samostatný výtvarník. Věnoval se převážně malířské tvorbě, volné i užité grafice, tvořil např. knižní obálky a exlibris. Od roku 1939 působil jako učitel kreslení na učňovské škole v Jindřichově Hradci. Po roce 1945 byl členem Svazu československých výtvarných umělců.

Jeho výtvarné dílo bylo několikrát vystaveno v Praze, v Táboře, v Jindřichově Hradci a jinde. Stěžejními náměty a motivy jeho tvorby byly portréty rodinných příslušníků, přátel, ale i jindřichohradeckých osobností. Dále zachycoval své rodné město z různých pohledů, od malebných zákoutí až po veduty s typickými dominantami. Další inspirací se mu stalo okolí Jindřichova Hradce s vesnicemi plnými statků a sadů. Po druhé světové válce navrhoval jevištní výpravy a pozvánky pro divadelní spolek Jablonský a Jindřichohradeckou operu, kde často účinkovala jeho žena, operní pěvkyně Růžena Kamenická-Prchlíková.

Též ilustroval články v Literárních novinách a zabýval se tvorbou přebalů knih předních světových spisovatelů. Jako grafik spolupracoval s Československým státním filmem, např. ve filmu Florenc 13.30. V posledních letech života působil jako jevištní výtvarník a výtvarník kostýmů Městských divadel pražských, kde spolupracoval na Evženu Oněginovi, Pikové dámě, Kátě Kabanové a dalších. Zemřel v Praze.

Robert Piesen | 11. 8. 1921 – 20. 1. 1977 | MALÍŘ 

Narodil se v Jindřichově Hradci v rodině židovského otce a z katolictví konvertující matky. Od narození trpěl vrozenou srdeční vadou. V roce 1923 se odstěhoval s otcem do Brna, ale do rodného města zajížděla rodina ještě několik dalších let. V Brně navštěvoval v letech 1933-1936 měšťanskou školu a poté studoval čtyři roky na Škole uměleckých řemesel přípravku a později grafickou speciálku. V roce 1942 byl s falešnými dokumenty totálně nasazen v Berlíně. Děsivé zážitky z náletů se mu vryly do paměti a ovlivňovaly jeho tvorbu.

Po skončení války se usadil v Praze ve Veletržní ulici, kde žil až do své emigrace. Zde se seznámil se svou životní družkou Pavlou Mautnerovou. V tomto období kreslil a maloval portréty a figurální výjevy s biblickými tématy, stěžejními náměty však byly mýtické krajiny inspirované pobyty v Jeseníkách. Po roce 1950 několikrát vystavoval v Praze. Počátkem šedesátých let přešel k abstrakci v cyklech obrazů Prostory existence a Gehinnom. V roce 1962 se účastnil výstavy českých umělců ve Varšavě a Výstavy D v Praze roku 1964. Následující rok odlétl do Curychu, aby se zúčastnil výstavy a zároveň emigroval.

Usadil se v umělecké vesnici Ein Hod v Izraeli, kde pokračoval na sériích obrazů Gehinnom a Prostory existence. Později vznikly kresby a obrazy inspirované prehistorickými malbami. V letech 1966-1973 opakovaně vystavoval v Izraeli a ve Vídni. Zemřel na srdeční infarkt těsně před zahájením své výstavy v Jeruzalémě. Je pohřben v Haifě.

Marie Galimberti | 13. 2. 1880 – 4. 8. 1951 | MALÍŘKA

Narodila se v Jindřichově Hradci v rodině důstojníka 75. pěšího pluku Josefa Prowazka, záhy se rodina stěhovala do Komárna, později do Plzně. Svá umělecká studia začala v roce 1900 ve Vídni u malíře Heinricha Strehblova a v krajinářské škole Simona Hóllosyho v Mnichově. Studenti malířství často zajížděli na plenéry do uherské Nagybányi. Zde se v roce 1909 provdala za malíře Sandora Galimbertiho a s ním odešla do Paříže, kde začala pracovat pod vlivem malířské školy Fernanda Legéra a studovat na Académie Russe.

V roce 1917 se po smrti svého manžela natrvalo vrátila zpět do Čech. Těžištěm její malířské tvorby se staly krajina, zátiší a portrét. V díle je poznat vliv malířů Legéra, Cézanna a německého expresionismu, který byla schopna přetavit do svého osobitého rukopisu. Vystavovala opakovaně v Paříži, dále v Hamburku, Monte Carlu, Budapešti, po návratu do Čech v roce 1919 v Rubešově galerii, roku 1922 se skupinou Tvorba v Krasoumné jednotě. Roku 1926 svá díla úspěšně prezentovala jako host na členské výstavě v galerii Mánes. Poté se na necelých deset let malířsky odmlčela, s výjimkou výstavy Slovanských malířů v Cannes roku 1931, a až v roce 1935 vstoupila do Sdružení výtvarníků Purkyně, na jehož výstavách se podílela v letech 1940-1949.

V Jindřichově Hradci představila svou tvorbu v roce 1942, další výstava byla v muzeu uspořádána záhy po její smrti v roce 1951. Je pohřbena v rodinné hrobce na hřbitově v Kamenici nad Lipou společně se svým bratrem Stanislavem.