Výtvarníci a architekti VI. | Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce

Umělecký odkaz architektů a výtvarníků dob minulých, jejichž život a tvorba jsou spjaty s Jindřichovým Hradcem, se dnes těší velkému zájmu kulturní veřejnosti i uznání odborníků. Již od vrcholného středověku vznikala ve městě architektonická a výtvarná díla trvalé hodnoty. Rozsáhlé komplexy jindřichohradeckého hradu, přestavěného v renesanční době na skvostné zámecké sídlo pánů z Hradce, či areálu kostela sv. Jana Křtitele a kláštera s jejich vzácnou výzdobou vzbuzují dodnes velký obdiv návštěvníků. Jindřichohradecká vrchnost a později i bohatí měšťané podporovali také výtvarné umění, jež se stalo součástí jejich reprezentace. Poslední dvě staletí pak přinesla do pokladnice kulturního dědictví regionu řadu hodnotných děl inspirovaných bohatou historií města a jeho architektonickými památkami, které sem přilákaly řadu výtvarných umělců.

Vladimír Holub | 16. 7. 1912 – 9. 12. 1995 | VÝTVARNÍK

Narodil se v Jindřichově Hradci v rodině soudního úředníka a již od dětství se věnoval kreslení. Na přání otce studoval na jindřichohradeckém gymnáziu, jež po absolvování kvinty v roce 1930 opustil a následujícího roku nastoupil na místo praktikanta u zdejšího soudu. Toužil ale po studiu malířství na pražské akademii, po roztržce s konzervativním otcem v roce 1931 se pěšky vydal do Rakouska a severní Itálie a pak zaměstnání i rodné město opustil. V Praze se spřátelil s Adolfem Hoffmeisterem a Jiřím Muchou, jehož slavný otec mu doporučil pobyt v Paříži. V letech 1934-1937 opakovaně pobýval ve francouzské metropoli, kde se živil jako kavárenský kreslíř a karikaturista a seznámil se s tamními surrealisty, zejména André Bretonem, Manem Rayem či Františkem Kupkou. Po návratu do vlasti se usadil v Praze, absolvoval knihovnický kurz a stýkal se s významnými osobnostmi české kultury, například Vítězslavem Nezvalem, či Emanuelem z Lešehradu, který mu nabídl místo osobního tajemníka a knihovníka v Národním muzeu.

Po válce pracoval v textilní továrně v Aši. V roce 1947 vstoupil do noviciátu v Emauzském klášteře, ale již v lednu 1949 řád opustil a začal pracovat jako vrátný v klášteře v Břevnově u opata Anastáze Opaska. V dubnu 1950 se stal obětí komunistické perzekuce, koncem září byl zatčen, po dvouměsíčním vyšetřování propuštěn, pak znovu zatčen, obviněn ze zločinu sdružování proti státu a odsouzen ke dvěma letům žaláře.

Po svém propuštění se vrátil do Jindřichova Hradce, od roku 1953 pracoval jako noční hlídač, v roce 1968 získal místo knihovníka a archiváře v jindřichohradeckém muzeu, kde působil až do odchodu do penze v roce 1974. Od roku 1952 žil se svou družkou Olgou Teinitzerovou v „Domečku“ pod jindřichohradeckým zámkem. Po celý život se věnoval literatuře, je autorem řady prozaických textů, experimentální poezie, aforismů, bonmotů, glos, v nichž někdy poeticky, jindy s filozofickou pronikavostí, většinou však vtipně a ironicky komentoval současný život a umění. Některé z nich vydal tiskem, větší část zůstala v rukopisech. Jeho hlavní doménou však bylo umění výtvarné, vytvořil velké množství kreseb, koláží, asambláží a dřevěných, kamenných a zejména kovových plastik, vytvářených nejčastěji z různého odpadu a prozrazujících jeho inspiraci surrealismem a dada.

Od roku 2012 je jeho uměleckému odkazu věnována samostatná expozice v Muzeu Jindřichohradecka.

Antonín Mečíř | 15. 5. 1888 – 20. 2. 1965 | ARCHITEKT

Narodil se v Praze, vystudoval architekturu na pražském Českém vysokém učení technickém a soukromě malířství u jindřichohradeckého malíře Jiřího Kauckého. Jako architekt zpočátku spolupracoval na realizacích s Josefem Sakařem v Praze.

Za první světové války byl převelen do Jindřichova Hradce k 75. pěšímu pluku, kde se spolupodílel na záchraně kostela sv. Jana Křtitele. Po válce se oženil se zdejší rodačkou Emanuelou Mandahusovou a natrvalo se zde usadil. V Jindřichově Hradci pak působil jako městský architekt a projektant.

Svou profesní dráhu zahájil úpravami zdejších měšťanských domů. Stavby z počátku dvacátých let vycházely ještě z historismu a secese, pozdější z třicátých let již čistě z funkcionalismu.

Mezi nejznámější meziválečné realizace patří činžovní domy u kostela Nejsvětější Trojice, obytná kolonie v místní části Zborov a domy vojenských gážistů ve Sládkově ulici, Obchodní škola T. G. Masaryka, Odborná škola Dr. Edvarda Beneše v ulici Miřiovského. Jako projektant se spolupodílel na regulaci toku řeky Nežárky, kdy projektoval budovu pro ovládací mechanismus bubnu výpusti. V roce 1930 realizoval významnou dominantu Nádražní ulice budovu soudu a dalších úřadů. Podle jeho návrhů bylo také postaveno několik soukromých vil, mezi nimiž vyniká funkcionalistický dům, takzvaná Kolínova vila v městském parku z let 1932-1933. Po druhé světové válce projektoval přestavbu budovy pro textilní dílny Marie Teinitzerové. Byl znám i jako přítel a podporovatel Emy Destinnové v posledních letech jejího života.

Karel Filsak | 10. 10. 1917 – 1. 7. 2000 | ARCHITEKT

Narodil se v Jindřichově Hradci v rodině stavitele. Studoval na gymnáziu a od roku 1937 na Českém vysokém učení technickém. V listopadu 1939 byl zatčen a tři roky vězněn v koncentračním táboře, po osvobození pokračoval ve studiu architektury, které absolvoval v roce 1947.

Začínal v Praze jako asistent, v roce 1949 nastoupil do ateliéru architekta Josefa Havlíčka, s nímž pracoval na územním plánu rodného města, projektu výstavby areálu textilního závodu Jiholen v Otíně a studii komplexu nemocnice v Jindřichově Hradci. V letech 1954-1958 působil v Krajském projektovém ústavu v Praze jako hlavní architekt ateliéru 8. Vypracoval řadu významných projektů, například budovy československého velvyslanectví v Pekingu, radnice v Torontu, českobudějovického divadla aj. V roce 1959 získal první cenu v soutěži na projekt letiště v Ruzyni a v následujícím roce přešel do projekčního ateliéru Československých aerolinií. Souběžně vytvářel návrhy budov cestovních kanceláří, například ve Vídni, Paříži či Římě, a získal první ceny za projekty ambasád v Brazílii a v Dillí a budovy stálé mise v Ženevě. Od roku 1967 vedl nový ateliér Epsilon, v němž vznikly návrhy pražského hotelu Intercontinental, velvyslanectví v Káhiře či ambasády ve Stockholmu.

Po odchodu do důchodu v roce 1974 spolupracoval na projektu Barrandovského mostu a vyučoval architekturu na AVU. Zemřel v Praze, pohřben je v Jindřichově Hradci.

Karel Chudomelka | 24. 2. 1922 – 12. 4. 2013 | ARCHITEKT I PRÁVNÍK

Narodil se v Jindřichově Hradci, vystudoval zdejší gymnázium a ve městě se aktivně podílel na činnosti místního oddílu skauta, založeného v roce 1932 Jindřichem Šimánkem. V roce 1940 jej dokonce vedl pod přezdívkou Čutka – Chudomelka. V letech 1941-1945 studoval architekturu v Darmstadtu a v Drážďanech a v roce 1952 ukončil studium práv v Bratislavě, na Slovensku se pak také usadil.

Na jeho profesní vývoj měla velký vliv zničená architektura slovenských měst i venkova a zejména historických architektonicky významných staveb. Karel Chudomelka na Slovensku inicioval vznik samostatné složky pro rekonstrukci památek při ateliéru Stavoprojekt v Bratislavě. Během své dlouholeté činnosti v oboru zachránil dvě stě historických objektů. Nejznámější prací byla rekonstrukce zámku ve Zvolenu, obnova Oravského hradu a revitalizace Trenčianského hradu. V roce 1966 získal za projekt obnovy Oravského hradu Cenu Dušana Jurkoviča a v roce 1994 Cenu Emila Beluša za celoživotní úsilí.

V letech 1967-1968 přednášel na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického v Praze. Do svého rodného města se rád vracel a udržoval zde kontakt s přáteli z dob mládí. Zemřel v Bratislavě.